Dnes máme první neděli postní.
Ráno jsem si krásně zahrála mši. Vybrala jsem píseň 307 a na závěr ještě „papežskou hymnu“ 931, kvůli zítřejšímu Svátku Stolce sv. Petra. Dcerka si zazpívala svůj druhý žalm. Tentokrát už od zábradlí ze svých not. Povedlo se, máme to doma šikulku!
Za oknem je pošmourno, ale inverzní počasí slibuje vršky hor zalité sluncem. Nevěřím, přesto po obědě narychlo peču perník na sváču s sebou, vařím čas do termosky a vyrážíme. Děti jsou natěšené a my zvědavi, zda předpověď nelhala:-)
Jdeme se zimními pojezdy (sáněmi) naši osvědčenou trasu z Dolních Míseček na Horní. Po cestě fotíme, kocháme se a užíváme SLUNÍČKA, o kterém si „v kraji“ mohou nechat leda zdát.. Na samém vršku sjezdovky se uvelebíme na uměle navršeném kopečku, odkud máme perfektní výhled na „moře z mraků“ pod námi. Po bláznivém vyřádění na plastových podsedácích nám extra chutná čerstvý perník z trouby. Můj nápaditý manžel vítězně tahá z batohu – šlehačku na dokrášlení desertu a momentální atmosféry. Miluju překvapení (a svého muže!).
Nechce se nám, ale přes notné protesty dětí pomýšlíme na odjezd (resp. sjezd), neb i slunko se sklání k západu. Stanovíme posádky a tradá dolů po sjezdovce. Přesun k turistické stezce, znovu šup na saně a svištíme si to skoro až k autu.
Cesta dom nám za nadšeného zpěvu neutahatelných potomků trvá rovných 40 minut. Ano, takto si představuji neděli, ať už postní či úplně normální. Hlavně rodinnou, pohodovou. Ač zimu úplně nemusím, tento její způsob se mi zdá vážně šťastný!!
Snad mi prominete mimovarhanní téma. Příště zase písnu něco z oboru.
To víte, býti „bloggerkou“ se teprve učím:-)